Deníky


Deník Expedice Ukrajina 2005
28.4. – 8.5.2005

Fotky z akce

Nápad vyrazit letos na vodu na Ukrajinu, vznikl vlastně už loni při návratu z Rumunska. Takže slovo dalo slovo a my zas už sedíme v Čavdaru, směr VÝCHOD. Chystáme se poznat řeky, hory, kulturu a obyvatele Zakarpatské a Ivano-Frankovské oblasti Ukrajiny. Info o této zajímavé zemi sbíráme kde se dá, vlastní zkušenosti, kamarádi, internet atd. Ukrajina už je vlastně takový „malý Rusko“ a tudíž tu platí a zároveň vlastně neplatí spousta pravidel a zvyklostí, však se o tom ještě přesvědčíme.

Nejdříve je třeba zajistit víza, aby je Ukrajinci týden před naším odjezdem mohli zrušit. Jak naschvál je to od 1.5.05, operativně tak měníme trasu a jedeme přes Rumunsko. Další zajímavostí je, že na Ukrajině nesmí autobus tahat vlek, pro jistotu si ho radši berem, uvidíme co s náma udělaj ?!?

Na internetu kontaktujeme skupinku lidiček kteří mají úplně stejnej nápad včetně termínu, takže se domlouváme na spojení našich cest. Pracovně je nazýváme Kladeňáci, i když z Kladna jsou dva Honza Škvor a Milan. Jitka, Petr a Jirka jsou z Rakovníka a Hajnej z Chrášťan/jižní Čechy/. Jejich hlavní „nevýhodou“ je, že jedou Ducatem a tudíž jsou o dost rychlejší.

1.den
Čtvrtek 28.4.05

Sraz v loděnici v 16:30. Mančaft je perfektně připravený, scházíme se jak šváby na pivo. Nepovolňák st. nemá spacák. Marš domů. Pítrs přijíždí v půl šestý a začíná balit. Ve 3/4 na šest zjistit, že nemá pádlo - vůbec. Vrací se Petr se spacákem. Společné foto - odjezd - naložení seker - odjezd II. Na Hokalu vybírám pasy-všichni je maj - jen já ho ne a ne najít. Předseda mi vysvětluje, že vedoucí zájezdu je vždycky Blb. Asi má pravdu - dělal to už tolikrát. Neuběhlo ani 10 min. a Jarda objevuje sáček s mým pasem. Můžeme jet. Cestou do Prahy kupujeme ještě mapu Maďarska.

Zásoby piva se limitně přiblížily nule a tak doslova v poslední minutě Kulda přemlouvá prodavačku v pražském supermarketu, že je nezbytně nutné, aby ještě nezamkla a prodala nám raději ještě basičku. Naštěstí měla pro nás pochopení - žízní tedy neumřem.

Ručičky hodinek mají velkou na devítce a malou skoro na desítce a my právě nabíráme Písu u Humpolce na dálnici. Zároveň se ti, co ještě mohou, seznamují s „kladeňáky“. Vzhledem k rozdílným rychlostem našich vozidel, domlouváme další setkání až v Rumunsku v průsmyku za městem Baia Mare.

Českou republiku opouštíme přechodem Lanžhot-Kůty, doplňujeme palivo a rum. Na Slovensku se nezdržujeme. Do Maďarska přejíždíme přes Rusovce-Rajka.

2.den
Pátek 29.4.05

Vítá nás nekonečná maďarská rovina, ale zároveň super dálnice. Za eura se nám podařilo natankovat a koupit dálniční známku na Shellce. Vzhůru už je snad jen Jarda co řídí a Fugas s Pítrsem - navigátoři. Mančaft se dobře připravil na spánek. Na konci Budapešti procitá k plnému vědomí Fugas z kómatu a chlubí se jak nás skrz ní skvěle protáh. Ve skutečnosti furt chrněl a jen náhodně mával rukama kudy - tudy. Je tím tak zmožen, že si chlapsky odpliv do kýble na odpadky a hned za tepla to všem ukazuje.

Maďarsko opouštíme přechodem Csengersima-Petea nedaleko Satu Mare.

Letos jsme si dali pozor a zaplatili jsme poplatky za užívání „skvělých rumunských silnic“ dřív než nám k tomu napočítají zase nějakou tučnou pokutku. Minimální platba za 7 dní činí 17€. Dostáváme známku na přední okno.

V Baia Mare měníme € na Lei – letos už nám bohužel Kč směnit nechtěli. Je to dost šok za 1€ jsme totiž dostali 35.850 Lei. Přičemž už za 10.000 Lei našinec pořídí točený pivo nebo chleba. Nafta je 30.600 Lei. Drobáky což je nějakejch 7.000 Lei házíme žebrákovi do klobouku a s troškou nedůvěry a očekávání zkoušíme místní automat na kávu. Kulda dostal presso, je fakt malinký, jak se tak snažím podívat na objem obsahu toho náprstku, ještě mu drknu do ruky takže mu zbyl jen cukr na dně kalíšku.

Za průsmykem P.Gutai se scházíme s kladeňáky. Hned ve vsi Mara odbočujeme vlevo proti proudu řeky. Cestou prohlížíme parádní soutěsku jejíž začátek mizí někde za zatáčkou, zítra to asi nebude zadarmo. Hrozně se těšíme až to zejtra (ne)pojedem. Bivakujeme 5km od vesnice na pěkným plácku s altánkem kde je velkej stůl a kolem něj i lavice.

Jarda vybaluje „svých pár zmražených ryb“ něco kolem 9 kg. Všechny kuchá zatím co ostatní se vybalují, večeří a rozdělávají oheň. Smažíme o 106, ale nesnědla se snad ani půlka.

Začíná první posezení u ohně. Má být seznamovací s kladeňáky, ti už jsou ale pryč a snaží se najít nějakou hospůdku. Sem tam někdo z nás taky dostává Žízeň, překoná lenost a vydá se je následovat. Všichni se vracejí po dvou hodinách a stále žížnivý. Hospody nět. Našli jen rozestavěnou přehradu, ukrajinskou hranici a zítřejší nasedací místo.

Oheň se konečně rozhořel a my se začínáme konečně stmelovat. Zvuk kytar utišil až Karel který se dvakrát pokouší eskymovat ze svého kempinkového křesílka. Marně!

3.den
Sobota 30.4.05

Procitáme kol 3/4 na 8 s tím, že odjezd je v 9:30. každý se stará o svou snídani a my s Jardou zase pečeme ryby.

Na řeku Mara nasedáme asi 6km nad vsí Mara, místech kde řeku svírá rychlá a úzká IV-ková peřej. Nejsme ještě vůbec rozježděný a tak to radši dáváme až pod peřejí. Charakter je WWII. Sjíždíme cca 2km k mostu kde jsme se už předem domluvili, že skončíme, abychom zas nasedli až pod peřejí na vsí Mara. Některým z nás to však nedá a pokračujeme dál. Neujeli jsme ani kilák a už pečlivě prohlížíme zablokovanou peřej jejíž konec je někde za zatáčkou. Došlo nám, že to bude ta peřej která u nás již včera budila velký respekt. Jak dobrý skřítek se tu zjevuje Jarda s tím, že jet dál není zrovna nápad z nejlepších. Pomalu lezeme z řeky do prudkého svahu a hledáme Chavdar, není ani 500m daleko a navíc přímo u něj to zase můžeme dát rovnou na řeku. Počasí je jak za horkýho letního dne a voda v řece se valí jak čerstvě tající sníh z jara. Prostě paráda! Vodu si prostě užíváme jak první milenku. Nikdo se, ale neudělal. Končíme stejně jako loni v Giulesti. Vody je zhruba stejně jako loni, ale je o poznání čistější. Parádní peřeje a rychlý proud zkrátka nikdy nebude nudit. Příjemná záležitost.

Sušíme, navazujem a vyrážíme hledat hospodu s točeným pivkem. Kladeňáci prý pojedou napřed a najdou tábořiště na břehu Bistrity Aurie.

Netrvalo dlouho a naše partička už bují rykem chlapské zábavy. Popíjíme točený a Písa přináší láhev Alexandriónu jako vyjádření díků vodáckému pánu Bohu za to, že si nevykloubil rameno jako loni již na první řece. Nálada a promile rychle stoupají. Naši mladíci se pod vedením zkušeného instruktora postupně zamilovávají do zdejší servírky, což má za následek několik rund zdarma, velký zdržení a dvoje zlomený játra. Kulda chodí od baru a neustále někomu nabízí los na který se vždy vyhraje panák. Za chvíli už víme proč. Káju s Péťou je doslova nutný odnýst do busu kde se Kája zlomil do sedačky a Péťa spokojeně usíná s hlavou v kíblu.

Cesta nás vede stále na východ přes nám dobře známé sedlo Prieslop až k břehům Bistrity Aurie. Táboříme na břehu řeky asi 15km nad Cirlibabou. Plac i oheň zařídili kladeňáci. Moc jim děkujem, my už bysme to dnes asi nezvládli. Zimu a chlad od našich tělesných schránek odhání pouze silný žár ohně. Uleháme kol půlnoci za drkotu našich zubů.

4.den
Neděle 1.5.05

Ranní slunce dělá co může, aby dostalo tu vrstvu ledu z našich spacáků. Chvíli to trvá, odměnou je nám však den jak malovaný. Ranní porada zavrhuje Bistritu Aurii a místo ní se do programu zařazuje nám zatím neznámá řeka Suceava která leží na rumunsko-ukrajinském pomezí, v případě vskutku výjimečného vodního stavu by jsme rádi zkusili i říčku Cirlibabu, která je přítokem Bistrity Aurie.

Zvolili jsme si cestu přes hory a doly pohořími Maramureš a Suceava. Je to cesta relativně kratší než po oficiálních silnicích o to však méně pohodlná a sjízdná. I když všechny zdejší silnice jsou sjízdné jen velmi obtížně a s vynaložením nemalého úsilí a umu řidičského. Neujeli jsme ani 3km a kladeňáci se vracejí s tím, že cesta je pro jejich Ducato už nesjízdná. To je ještě nikdo z nás netuší, že se na ní za pár hodin stejně zase potkáme.

Cesta nás vede stále do hor a nálada se zvyšuje úměrně nadmořské výšce a vypitým Lesním knížatům. Nejlíp je na tom Jarda kterej si cestou imaginárně koupil už asi 20 dřevěnejch domků a v dobré víře se snaží s Romanem domluvit jejich transport do naší milované země. Nikdo mu to už ani nerozmlouvá ba právě naopak všichni dohazujou další a další nemovitosti hodné Jardova zájmu.

Karel zdá se dobře vytušil, že se přiblížilo sedlo Cirlibaba a vyráží napřed na svém ocelovém oři. Přímo nahoře v sedle vyhlašujeme picnikpauzu a Předseda navíc ještě vítání JARA. Nic zlého netuše nadšeně souhlasíme. V závěji u cesty stahujeme hromadně gatě a holé řitě vytvářejí na sněhu nádherné obtisky. Kdo pod sebou našel hnědý proužek měl ještě nějakou práci navíc.

Obědváme a Kája furt otravuje s rostoucí stoličkou. Toho využívá náš expediční lékař Kulda. Kája je rázem v provizorním křesle a v puse žužlá tampón s lokálním anestetikem. Fungl nový nůž značky Smith & Wesson v rukou našeho lékaře dokonal dílo zkázy do konce. Nepřestal dokud netekla krev. V tu ránu nejen jeho, ale i ostatní členy výpravy rázem přešli všechny bolesti a choroby. Zkrátka kdo umí ten umí. Jedeme dál.

Cesta zde má obtížnost IV s pětkovejma místama. Na mapě se nacházíme až po řadě ujetých kilometrů a to jen díky ochotě místních milicionářů. Zjistili jsme, že jsme v místě, kde podle mapy silnice být nemá a nejsme tam, kde by silnice být měla. Co na tom, hlavně že tu jsme a to ne dokonce sami. Akorát dojeli i kladeňáci, který chtěli původně přijet úplně odjinud a navíc úplně jinde. No nic, pokračujeme v krasojízdě. Cestou ještě bereme stopem dvě maminky s dětmi. Je to tu naprosto běžný a mnohde i jediný způsob osobní přepravy. Po 88km horských silnic dojíždíme podél toku říčky Borsa do stejnojmenného městečka. Má pekelně málo vody kterou navíc odvádí trubka do místní malé hydroelektrárny.

V Borse navštěvujeme místní magazín a doplňujeme tekuté zásoby. Ještě pár kiláků do Umy kde započneme náš zítřejší sjezd Suceavy.

Táboříme odděleně , aby jsme se vešli na jediný dva malý plácky kde se dá spát. Rozděláváme oheň, vaříme véču a klábosíme. Drobně poprchává. Je čas jít spát, došlo pivo, zhasla svíčka a začlo už konečně pršet. Stěhujeme Míru s Romanem do našeho stanu a usínáme.

Dnes táboříme 1km před Umou mezi silnicí a řekou, přímo vedle smetiště. Rumuni tu bordel vozí přímo doprostřed řeky a úklid nechají na jarní tání.

5.den
Pondělí 2.5.05

V půl desátý dáváme na vodu hned u tábořiště a jedeme Suceavu až do Borsy. Je to 11km může se jet ještě o 2-3km níž, ale dál to už skutečně nemá cenu a navíc by se i blbě vytahovalo z řeky. Dle kilometráže hezká WW III. Máme však málo vody takže je to max. WW I s dvojkovejma místama, za větší vody to bude určitě výživnější. Učíme tu aspoň Péťu surfovat.

Následuje přesun směr Siret a ukrajinská hranice. V Radauti je hodinku rozchod na zkapalnění posledních Leiek. Fuga, Pítrs a Petr N. si z hospody přivádějí domorodce jenž pracoval několik let v Teplicích a okolí. Samou radostí jim zaplatil dvě rundy vodek a na oplátku si odnáší pár piv.

Siret, všichni jsme napnutý jak dopadnem na hranicích s naším vlekem, který se dle ukrajinské silniční vyhlášky nesmí za autobusem vůbec táhnout !?! Rumuni chtěj ještě zaplatit 16€ za nějakou ekologickou daň. Nechápeme proč, když dle nás vůbec netuší, co to vůbec ta ekologie je! Ukrajinci - začíná mohutný papírování včetně kontroly čísel na busu i na vleku. Předseda okupuje jednu budku a mě odvádějí kamsi do útrob hlavní budovy. Záhy zjišťuju, že jsou z našeho vleku vyplašenější než my sami, což mi maximálně zlepšuje náladu i sebevědomí. Za několik minut z něj papírově udělali speciální vozidlo na přepravu lodí a rychle nás lifrujou z hranic pryč. Celý proces trval snad hodinku. Dobrej čas. Na první pumpě to jdeme řádně oslavit a počkat, jak se povede kladeňákům. Problém je pouze v tom, že jediný ukrajinský prachy má pouze Pítrs. A tak nás poprvé zachraňuje. Kupujeme naftu, její cena je zhruba poloviční oproti naší. Paráda. Pijeme druhý pivko a už je tu Ducato. Trvalo jim to pravda trošku dýl než nám, ale jsou tu a to je hlavní. Celníci prej byli fakt v šoku. Za patnáct let služby tam prej žadný Češi nebyli a teď během hodiny hned dvě grupy a ještě k tomu s vlekem.

Společné spaní domlouváme někde za Vrchovinou. Skutečnost je jiná. U Vyžnycji se úspěšně míjíme a za úplné tmy nalézáme príma plácek v zatáčce přímo u silnice někde za vsí Javoriv. Říkáme tomu důvěrně kruhák. Večírek probíhá decentně při svíčkách. Chavdar a nejen on je poprvé v zemích bývalého Ruska !!!

6.den
Úterý 3.5.05

Ranní mlha nám zvolna odkrývá nádheru zdejších dřevěnicemi posetých svahů. Jenž jako by jen tak náhodou vystupují z mizícího oparu.

Sjíždíme do Vrchoviny. Zde se zcela neúspěšně pokoušíme o směnu € na zdejší poukázky na chlast (a chleba), zvané Hřivny. Slaví tu opět nějaký svátek, tudíž je v bance zavřeno. Na svátky a „zavřeno“ máme skutečně štěstí. V Rumunsku i na Ukrajině byly od 30.4. do 2.5.2005 pravoslavný Velikonoce a Svátek práce a dnes je údajně svátek osvobození Ukrajinců od Rusů. Zejtra to už snad bude lepší.

V Ilci odbočujeme na Zelenoe (Zelená) proti proudu Černého Čeremoše. Cesta je i na zdejší poměry horší kvality, ale přejezd v rumunských horách byl mnohem horší.

Černyj Čeremoš začínáme v Zelené, dle domorodých vodáků to jde jet ještě o 10km vejš, ale charakter řeky je stejný. Ještě Oboloň na cestu a práskáme. Široký tok řeky nádherně odsejpá a příjemně pohoupává. Obtížnost se plynule zvyšuje, ale až na peřeje v poslední pasáži nepřesahuje WW II. Řeka se dá jet až do Vrchoviny. Nejhezčí úsek je však od přítoku Dzembranja do vsi Krasnik. Cestou je několik krásných peřejí z nichž nejvymazlenější jsou Velký a Malý Huk (Prasečí rypák) WW IV. Končíme na začátku Krasniku a ještě za sucha navazujeme lodě. Přichází déšť a kroupy.

Černyj Čeremoš je na Ukrajině velmi populární řekou. Jeho břehy zdobí nekonečná šňůra stanů a jiných bydliků které lemují oba břehy. Ve vlnách potkáváme nejen Ukrajince, ale i Rusy. Vidět plastovou loď je pro ně ještě stále malý zázrak. Drtivá většina z nich jezdí na zdejších populárních plavidlech tzv. Bublik. Jsou to dva konstrukcí spojené válce banánového tvaru kterým zbůhdarma svěřují své životy. Konstrukce bývá z dřevěných latí, hliníkových nebo kovových trubek a ty jsou pak spojené provázky nebo izolačkou. Na Bulik ještě navážou veškerou bagáž a odvážně se vrhají do vln. Jezdí krátké úseky, aby veškerou promočenou bagáž stihli vysušit. Bublíků je několik typů: deblovky pro paralelní sezení vedle sebe, dvojkajaky sezení za sebou uprostřed konstrukce i Bubliky pro čtyři (sezení podobně jako v raftu). Jejich vybavení je na naše poměry velice sparťanské. O to více je obdivujeme pro jejich odhodlání a touhu jezdit. Jezdí převážně ve vodáckých gumových oblecích Jeroným, který u nás již před lety vymizely. Plovačky vypadají jak pilotský záchraný vesty pro plavbu na několik dní v otevřeném moři. Pádla jsou samostatnou kapitolou, hliníková žerď s na konci přinýtovaným kusem plechu (jak někdo poznamenal list od vrtule) a na žerdi izolačkou přilepená PET láhev proti utopení.

Přejíždíme na řeku Prut. Ilci-Krivopole-Vorochta. Cestou je stopařů tak na dvě Karosy - dnes je nebereme, sami nevíme kde budeme spát.

Na konci vsi Vorochta je závora, u závory domek a u domku ochranář. Vítá vás národní park Hoverla. Tak to by nám mohl říct, kdyby ovšem chtěl. Jenže nechtěl, zeptal se co chceme my? Krátký rozhovor vše vyřešil. Nahoru do parku pojedeme zítra ráno a dnes se můžeme zdarma ubytovat ve zdejším kempu. Zas prší. Kemp je jestli ne nový tak alespoň nově a pěkně rekonstruován, což bohužel neplatí o toaletách. Zabydlujeme se všichni ve fungl novým dřevěným přístřechu velikosti větší chaty. Jsou tu i stoly a lavice. Parádní místo. Večeře se vaří pod plachtou u Chavdara, jen naše jídelní skupina se rozhodla vařit rizoto na ohni. Než se stačil oheň pořádně rozhořet spustil se slejvák. Jarda s Kuldou jsou však dobrý Ohniváci a tak se nakonec povedlo „riziko“ uklohnit. Bylo moc dobrý a na snídani fakt nezbylo.

Déšť ustává zrovna když se slejzáme v přístřechu k večernímu dýchánku. Dnes se jede už z posledních zásob. Snad v předtuše zítřejší bujaré středy je to dnes poklidné až tklivé. Náš spánek ruší jen partička dobře se bavících a na kytaru hrajících Ukrajinců.

Už abychom měli ty jejich poukázky na chlast !!!

7.den
Středa 4.5.05

Sláva je tu pravidelná středa.

Správce parku chce u závory 5,5 Hř. vstupné za osobu. Eura ani dolary prej nebere a tak se skládáme, jak na národní divadlo. Tak a teď už fakt nemáme nikdo ani floka. Správce nás upozorňuje na nebezpečnou kaskádu asi 1km odtud proti proudu, ještě sami netušíme, že jí za chvíli budeme radši přenášet. Nasedáme 4km nad kempem, šlo by to asi i víš.

Prut sám je utopen v hluboké mlze, jako by nám měl snad zůstat utajen. Viditelnost je tak na 10m. Řeka se valí dolů úzkým korytem, charakteru jakoby naší Čekárny. Rychlý proud, množství přírodních prahů a malých průskoků. Nikdo se nenudí. Pádlujeme ne ve vodě, ale v právě roztátým sněhu. Tohle prostě žádnou teplotu nemá. Brr. Při přenášení kaskády se teď už snad jen náhodou setkáváme s kladeňákama. Čekat na ně teď nemá cenu. V rychlosti si domlouváme sraz a hurá do vln. Jedu jako poslední a to hlavně proto, že skrz mlhu a věčně zarosený brejle vůbec nic nevidím. Sjíždím to jen díky mému vodácko-slepeckýmu psu Kuldovi ve svítivě oranžové plovačce. Dnes asi už všichni pochopili proč je dobrý mít ve výbavě alespoň nějaký reflexní materiály.

Končíme nějakejch 5km od kempu cca 300m pod jediným mostem. Tady mimochodem tábořili kladeňáci.

Následuje přesun nejen do města Vorochta, ale dnes vstoupíme i na naše bývalé prvorepublikové území, tzv. Zakarpatskou Rus. Vorochta konečně máme zase všichni poukázky na chlast a chleba. V Produktech mají vše a v hospodě točený za 2Hř. tj. 10Kč. Zkoušíme několik sladkejch „pitíček“ a zjišťujeme, že se to dá. Jak tohle dopadne? Začala „Pravidelná“.

Jablonickyj průsmyk. Za První republiky už by jsme teď byli doma. Vyhlašujeme KPČ a jdeme omrknout bývalé pohraniční patníky ČSR.

Dojez do Jasině je opět deštivý. Prohlížíme řeku Tisu. Nahoru i dolu stejně široká masa mírně proudící vody, prostě žádnej velkej vodáckéj zážitek to nebude, ale když už jsme tady tak to pod městem zkusíme.

Za hustého deště vyhlašuju vodácký piknic na Tise a pár lidí se chytá a jde se naprosto nesmyslně a zbytečně namočit. Raft: Fugas, Nepovolňák, Jarda a Kulda, kráva: Míra s Předsedou a na kajacích Péťa N. a Kejml.

Fugas vynadal Kuldovi, že vzal jen pivo a žádnou vodku. Chudák ještě neví, že už za dva kiláky bude dokonce rád, že s Nepovolňákem vystoupí na pevnou zem. Skutečně netrvá dlouho a Tisa je sevřena navigacemi, zatáčky jsou ostřejší a hlavně strmější. Poctivý čtyřkový peřeje. Pod první z nich končej kluci z raftu a Péťa N. jde na jejich místo k Jardovi a Kuldovi. Na další kaskádě plave raft, já tam mám letecký vložky a kluci na krávě po dlouhém rozhodování volej raděj silničního Čochtana. Sjíždíme ještě několik peřejí, ale je to furt dost vo hubu. Je evidentně hodně vody. Na konec jedu jen sám, kluci mi odjistí tuhle část a potom hned ven. Samotnej nepojedu. Poslední šikmém válec mě dokonale spolykal a ani dvojitý pokus o eskymáka mě nezachrání od potupného krysení. Hlavně, že je to už za námi a všichni jsou v pohodě. Furt leje.

V Rachově zkoumáme možnost ubytování v hotelu. Volíme raděj naše stany. Kdesi za Dilovem stojí u silnice nová dřevěná koliba, je rozhodnuto „Pravidelná“ bude i s noclehem zde. Bečkové pivo 1,45Hř., šašlik z vepřového 7Hř, panák vodky 1,40Hř. spaní venku pod altánkem nebo stanem gratis.

Povečeřeli jsme vesměs všichni šašlik a hned začaly kolibou létat panáky jak šípy. Chodit pro jednoho nemá cenu. Bereme je vždycky rovnou pro všechny (21). Rundy se točej o stošest, obsluha nestíhá, ale je stále usměvavá a příjemná. Jsme tu vlastně jenom my takže nikoho ani nerušíme. Kytary mají pré a Margaret (Jitka od kladeňáků) je v jednom kole. Placení v jednu ránu pamatujou už jen někteří. K našemu zděšení to máme zaplatit všechno dohromady!?! To neprošlo, servírka dává skoro paušální cenu na jeden stůl cca 150hř. něco kolem 150Kč na osobu. To je sen! Ještě, že je to sem tak daleko a nemůže tu být každá Středa. Na dobrou noc kupujeme Prezidentskuju vodku a hajdy na kutě. Usínám v altánku vedle Kuldy.

8.den
Čtvrtek 5.5.05

Ráno procitám vedle Předsedy. Kde se tu vzal ví jen Bůh, to Roman není a tak to ani neví. 21 mátohů odjíždí do Usť Čorný na řeku Těresvu a Brusturjanku. Cesta je dlouhá snad se odpoledne dostaví forma. Chceme si dotankovat, ale už u třetí pumpy není cenovka na naftu. Zkoušíme se zeptat pumpaře co se děje. Nafty prej nět, dá nám jen 5 litru, aby zbylo i na ostatní. Holt země kde včera projeli i to co měli na pozítří! Další pumpa je ještě lepší. Chlap krmí svůj náklaďák až stříká nafta okolo a pumpař nám s klidem anglickýho aristokrata do očí tvrdí, že nafta není. Strkáme mu do okýnka nějaký pivka a v tom si jasně vzpomíná, že by tam někde mohlo být ještě 30 litrů. Doklad bohužel nemá a cena se ze 2,45hř./l vysoukala až na 3hř./l., fuj sprostě nás natáh a nutí nás koupit si tu drahou naftu za 15 Kč/l, že se nestydí. Tady se na dalších 24hod. vidíme naposled s kladeňákama. Do Usť Černý už s náma nedojeli. Kolečko se jim defektem polámalo a vlek se drobátko rozpadá. No my si to užili vloni.

U Chmelova projíždíme závorou uzavřenou hranicí oblastí. Navíc na druhým břehu Tisy je Rumunsko. Dovídáme se od milice, že dál už na loďkách jezdit nesmíme nebo že nás ty bláznivý Rumuni můžou taky zastřelit. No nevím kdo by střílel prga. Zkoušet to rozhodně nebudem. Vody se valí ještě víc než včera. Obligátní kontrola pasů a zápis do „knihy návštěv a cest“ už nás ani nepřekvapí, to že neví kde leží Kolčava se dá taky pochopit, ale že nám „úřední šiml“ udělal úmyslně z Čavdara Mercedes to nám hlava nebere.

V Usť Čorné nás vítají německé nápisy. Pozůstatek na rok 1714 kdy na popud Marie Terezie přichází 10 rakouských rodin kolonizovat zdejší zapadlá údolí a přinést sem tehdy moderní způsoby těžby dřeva. Je to doslova pr… Zakarpatí, přístupná extrémně dlouhým údolím po extrémně špatné silnici. V duchu místní tradice nás přivítal dřevorubec v nadživotní velikosti.

Údajný nebezpečný skok na Brusturjance hodnotíme za tohoto stavu jako pro nás nesjízdný a dáváme na vodu o 500m níž u mostku naproti pile. Kávově hnědá, vlnami prošpikovaná voda, převlíkací déšť a fakt, že včera byla „Pravidelná“ způsobuje, že ne všichni šli do gumy. Těresva je hned po soutoku Brusturjanky a Mokrjanky poměrně široká řeka s nehlubokým dnem které je zřejmě dosti členité. Velké a časté vlny nás nutí několikrát přepočítat kolik, že toho vlastně včera bylo. Vrcholem byla levotočivá zatáčka s asi třímetrovejma vlnamI který nešli ošidit. Lodě vytahujeme na samém začátku obce Krásná kousek pod třetím mostem od Usť Čorné. Pítrs tu potkává malou holčičku co vypadá jak jeho Kačenka. Dává jí vodovky a pastelky. Ta je snad v sedmým nebi.

Cestou do Koločavy naháníme skoro dvacet kiláků Karla který jel prý trošku napřed. Máme strach, aby nebyl někde v osvěžovně a my ho náhodou nepřejeli. Vše v pořádku. Cestu zkracujeme průsmykem přes vsi Gruniki a Uglja. Leje tak nabíráme stopařku. Náš lingvista Jára se jí hned vyptává jak maj velkou lednici a kde budem moci přespat. Její šťastná tvář, když nás může konečně opustit se nedá přehlédnout.

Řeka Těreblja je pod Koločavou spoutána fascinující přehradou s horním přepadem. Tohle fakt bokem nepůjde. Bohužel jsou zadrženy i nekonečné pláně různobarevných PET lahví a jiného komunálního odpadu, které tu dohromady vytvářejí téměř kompaktní koberce. Jen se projít. Nepořádek a hlavně nekonečné skládky čehokoliv a kdekoliv jsou určitě největší skvrnou na jinak nádherném dojmu ze zdejší přírody i lidí samotných. Bohužel dostali do ruky dřív limču v plastu než odpadkový koš. Budiž to pro nás ponaučení.

Projíždíme Koločavou až nakonec vsi Siněvir kde táboříme přímo před zdejší rázovitou kolibou naproti hotelu Tereblja. Zdejší děcka nám ochotně pomáhají se stavbou stanů a dokonce nabízí na zítřek své průvodcovské služby. Odměňujeme je posledními balíčky pastelek.

Koliba je opět velmi útulná a šašliky tu dělají přímo před našima očima na otevřeném ohništi, jež tvoří střed celé koliby. Nejdřív se z tenkých polínek měkkého dřeva udělá dostatek žhavíků nad něž se potom položí na rožni napíchaný šašlik. V tomto případě skopové maso. Dávno předtím už se na žhavém pekli pro nás zatím ještě tajemné balíčky zabalené v alobalu. Byly to výborně propečené brambory se slaninou. K tomu šašlik zalévaný vodkou a z reproduktorů nepřetržitě linoucí se zvuky zdejšího rádoby folklóru. Dokonalá iluze pro turisty. Rádi se jí necháváme strhnout. Nádherný večer.

9.den
Pátek 6.5.05

Krásné slunečné ráno zastihuje Fugase v čitých trenkách, kterak si vykračuje spáchat ranní hyjenu do potoka. Ještě si do nich ani nefouk a už se válí na zádech v bahně u potůčku. Holt selhali jeho terénní pantofle od vietnamců. Náš dnešní mladý průvodce už s Jardou aktivně balí stan, ale přesto ho raději s sebou nebereme. Někdo by si to mohl vykládat jako únos dětí a to nemáme zapotřebí.

Cestou za krásami přírody i výdobytky techniky a kultury má Pítrs úplně jiný starosti. Absolvuje totiž právě tzv. opilcův trojboj s kýblem. Zpytuje svědomí a hájí se slovy: „když já vím, že mám dost vždycky až druhej den“.

Siněvirské jezero neboli Perla Zakarpatí je cíl místních i zahraničních turistů. Nejsme výjimky. Je největším jezerem v oblasti, leží 987 m.n.m a váže se k němu i legenda o chudém mládenci Virovi a krásné dívce Siň z dobře situované rodiny.

Na soutoku Těrebli s Ozerjankou je budka, u budky závora a za ní Siněvirský biosférickyj zapovědnik. No co 10Hř. za bus a 1Hř. za hlavu a jste tam. Když je pivko je náhle i míň osob. Přímá úměra. Vstupné je však tak nízké, že každé darované pivo nám ho relativně o 100% zvyšuje. Přímo pod Siněvirským jezerem je další budka se závorou a vstupné se opakuje.

Cestou nahoru k Jezeru je neskutečné množství rozjetých nebo právě se pářících žab. Jsou všude.

Hospůdka pod Jezerem vybízí k občerstvení. Péťa N. si po včerejšku nechává nalejt půllitru „támhle toho červenýho džusu“ a s chutí a plnými doušky polyká. Nemohl to ustát, bylo to červený víno.

Cestou do Muzej lisu i splavu (muzeum vorařství) ležícího na břehu Ozerjanky, 3km od soutoku Ozerjanky s Těrebljou, potkáváme náhodou kladeňáky. Maj za sebou už jednoho Čochtana.

Muzeum je v kryté hrázi klauzury(umělého jezera). Hráz s vraty, kterými se vypouštěla voda a vyjížděly vory, byla při povodních zle poničena. Muzeum zůstalo nepoškozeno. Je to údajně poslední taková klauzura v Evropě. Vstupné je asi 1Hř.

Muzeum je však zavřený a po správci ani stopa. Nalézáme díru v podlaze kudy se dřív vypouštěla voda z hráze a muzeum přeci jen navštěvujeme. Alarmy tu fakt nejsou.

Správce se objevil právě v okamžiku, kdy už slejzáme s loděma k řece. Ani nám nestihl nabídnout prohlídku. Tvářil se však hrůzostrašně.

Míra má jakousi představu o nalézání na řeku po vorařsku a všechny nás nutí, aby jsme ho následovali. Je to sice delší, o to však horší cesta. Po 500-ti stech metrech je přes celou šíři toku menší strom. Přenášíme. Ráďula to zkouší u levýho břehu. Nevyšlo to. Špička lodi vystřelila k nebi a Ráďula ke dnu. Předseda s Mírou chtěj sjet nad kládu a přenýst. Ozerjanka je jiného názoru a posílá je rovnou pod kládu. Roman rovnou zahazuje pádlo a už objímá kmen, kterej mu stihnul ještě slušně nafackovat. Nechává ze sebe odplavit teď už přebytečnou loď a ručkuje jak veverka. Míra mezitím pochytal loď i pádla, zkrátka jako obvykle. Vše dobře dopadlo, takže pokračujeme v krasojízdě dál. Následují další parádní kaskády obtížností tak WW III-. Kilometr před ústím se řeka trochu zklidní a závěrečnou třešínkou na dortu jsou tři za sebou jdoucí válce. Drobet nás to propláchlo, ale pohoda.

Těreblja se hned rozlívá do šířky, ale stále to stojí za to. Na začátku obce Siněvir, tj. 3km pod soutokem s Ozerjankou, sevře koryto Těrebji skalnatá soutěska. Prohlížíme si nájezd a někteří tu i končí. Tady se už nadobro loučíme s kladeňákama, kteří odjíždějí na slovenskou Belou. Tak tedy Ahóóój!

Parádní kaskádička, ne všichni trefili optimální nájezd, ale moc si to užíváme. Je tu skalní podloží z velmi zvláštní horniny, která se hodně štěpí a své ostré hrany nastavuje proti proudu řeky, takže přímo do dna lodí. Však tu taky o škrábance na dnech není nouze. Pokračujeme skrz Siněvir až do Něgrovce. Řeka už je mělčí, ale stále tu jsou lehké peřeje na vyblbnutí i surfovací vlnky.

Koločava, kdo z Čechů by neznal tuhle Olbrachtem proslavenou vísku. Ducha jeho Nikoli Šuhaje Loupežníka tu prostě musíte cítit. Uprostřed vsi stojí i zdejší základní škola ve které paní Tumarec z vlastní iniciativy zbudovala malé muzeum Ivana Olbrachta. Kousek odtud stojí i bývalá česká četnická stanice, kterou za pomoci svého muže upravila na turistickou ubytovnu i s příjemnou a velkou hospodou, kde vám uvaří a můžete to zapít i douškem točeného piva. Sušený pidi rybky si raděj nedávejte. Tu chuť ani nedokážu popsat (a ten smrad po roce v helmě :). V místní krámo-nálevně hned vedle bývalý fabriky na jemnou techniku do vojenských střel, je bujará nálada. Pěkně upravenej Jarda už plynně hovoří s domorodci a kasař Kulda nám rozverně vypráví jak je blbý přepadnout s parťákem a jedněmi punčocháči na hlavách banku. To prostě ani nevystoupíš z auta.

Poslední bivak rozbíjíme na nejvyšším místě v sedle mezi Siněvirem a Mežgorje. Vaříme večeři a Jarda nám na zdejším vyhládlém psu ukazuje jak to umí se zvířaty. Za ten salám co jsme mu dali nás pak alespoň celou noc hlídá. Fugase nějak chytly záda a tak musí k Panu Doktorovi Kuldovi. Jeho léčebné procedůry naznačují, že ho to vlastně ani tak nebolelo. Večer je nezvykle klidný. Ráďa však přesto mluví plynulou opilštinou.

10.den
Sobota 7.5.05

Naše probuzení vítá věčně hladová a stále ještě nedůvěřivá Sabáka. Dnes si přivedla ještě kámošku kozu kterou se hned chystá Jarda podojit. 0% úspěch.

Do Mežgorje sjíždíme údolím potoku Volovec, který by byl za větší vody možná i sjízdný. Muselo by skončit ale nad městem, kvůli množství blbech jezů který případnou další plavbu znemožňují.

Za účasti místní omladiny nasedáme na Riku hned na konci Mežgorje. Dál se Rika zařezává do nehlubokého údolí s velmi špatným přístupem. Přičemž levý břeh je v podstatě několik stovek metrů dlouhé smetiště. Karla posíláme napřed, aby našel v Bučkově vylejzací místo.

Rika je ledově chladná a průzračně čistá. Velká voda je už pár dní pryč, ale sjet se to ještě dá. Příjemná WW I-II, s pěknými peřejkami. Za větší vody to bude nádherná WW II. Svítí sluníčko a panuje dobrá nálada. Mančaft si dokonce i prozpěvuje. Nejvíc Kulda svůj super song o tom jak jede Pupí do jezu. 4 kiláky se nejedou věčně a tak už vidíme Čavdar. Dáváme si s Kuldou závěrečný eskymáčky, Martin nechce zůstat pozadu a jde do toho taky. Zrovna se mu moc nedaří, ale vůle nevykrysit je nakonec mnohem silnější. Loučíme se s poslední řekou a kluci mě házej do vody. Kulda si mě navíc připnul na hopsšňůru a udělal si ze mě Pigi čaj.

Karel na nás čekal asi o 300m níž po proudu. Společnost mu dělají místní, se kterými bravurně komunikuje díky svému vždy připravenému česko-ukrajinskému slovníku. Pravdou však je, že mu jazyk rozvázalo i pár panáčků místního moku.

Je právě 13:15, vyrážíme směr Chust-Mukačevo-Užhorod. V městečku Iza nakujeme dárky pro své blízké, našlápnutý Karel nakupuje velkoryse Garfieldy a pak se dožaduje lahve vodky, na kterou nemá dost peněz, což operativně řešíme dosypáním drobáků. Tady také dostáváme zprávu od kladeňáků, že v Užhorodě na přechodu jsou čekačky 12 hod. a o 30km severněji v Ublje něco okolo 6 hod. Okamžitě měníme plán cesty a jedeme to risknout na jih přes Maďarsko. Cestou na malinkej hraniční přechod Bilok stavíme na poslední ukrajinský benzínce. Co tam se dělo, to ještě nikdo z nás nikdy neviděl. Každý auto už rovnou nacouvává pravým zadním kolem na připravený dřevěný klín, aby byl ten správný sklon na natankování. Do správnýho osobáku dejme tomu Audi 80 se pak vleze dobrech 120 l benzínu. Je však třeba míti ještě několik kanistrů a větší než malé množství různej PETek a lahviček od olejů. To vše pak pečlivě schovat do útrob vozu, aby to všeteční celníci zbytečně nevyhrabali. Jdu platit náš účet. 10 l tady berou snad jen do zapalovače.

Na hranicích vzbuzujeme evidentní a ne zcela žádoucí rozruch, neboť je to dle slov celníka přechod pouze pro vozidla do 3,5 t, máme 4,1 t. Mladý celník neustále někam volá a žádá o povolení výjimky snad až v Kyjevě. Za 15 min. doráží jeho nadřízený a vyzvídá, kdo nás sem poslal a jestli nechceme jet raděj jinudy? Nechceme, trváme si na svém. Ještě pár telefonátů a raději nás pouštěj. Prostě když nevíš co s problémem, pošli ho dál. Jeden iniciativní celník chce ještě zkontrolovat bagáž. Ukazujeme na nesourodou horu vzadu v Čavdaru. Raděj mávl rukou a se slovy vsjó v porjadke to vzdává. Pasová kontrola už je jen formalitou. Překvapilo nás, že všichni pohraničníci i policisté tu už skvěle čtou latinku a to i háčky a čárky. Asi i tady pochopili, že jsou i jiné směry než stále na východ. 16:30 a sbohem UKRAJINO !?! Bylo tu moc fajn.

Rázem jsme v jiném světě. Středně velký hraniční přechod i s pruhy pro busy. Prostě žádnej problém! Překonání hranic nám nakonec nezabralo ani celou hodinu. Jupí! Pítrse cvičíme líčením poměrů v maďarských věznicích a slibujeme mu, že ho na případný pobyt vybavíme větším množstvím jeleního loje a olejíčků na prdeličku. Moc mu do hovoru nebylo, ale po přejetí hranic bez problémů mu rychle otrnulo a jal se dopíjet poslední zbytky chlastíku.

Frčíme po dálnici na Budapešť. V půl dvanáctý v noci na dálničním obchvatu Budapeště, křičí Jarda od volantu HOŘÍME!!! Kouří se mi i z bot. Na nic načekám a na ten šup jsem venku z busu. V botě to, ale spíš šplouchá než hoří. „Jenom“ jsme uvařili motor a poslední vodu z kanistrů jsme spotřebovali k večeři. No nic, bereme ty prázdný Kulda, Martin, já a přes třímetrovou zeď vyrážíme do ulic. Je tu naštěstí vilová čtvrť a tak po drobném incidentu s místní slečnou, která se nás evidentně lekla a v panice utekla, se doptáváme na studnu. Je to hasičský hydrant ani ne 300 m od Čavdara. Máme kliku. Jedeme dál.

11.den
Neděle 8.5.05

V nádrži se tetelí už jen poslední zbytky naftových výparů, ale z Ukrajiny jsme dojeli až na první slovenskou benzínku bez tankování. Pravda 20 l kanistr jsme dolívali cestou. Šok! Litr nafty stojí 36,20 Sk. Máme jenom pětikilo, ale na přejezd do Čech to stačilo. Teď už jen odvést Písu do Humpolce a hurá domů. Cestu si někteří krátí likvidací zbytků a s údivem zjišťují, že i ten Zubr se dá pít (když není nic jiného). V Lovosicích Karel vyloví předposlední svou Plzničku a hned se s námi o ní podělí. Pomůžeme mu i s tou poslední a v 11:30 nás vítá naše drahá loděnice.

Fotky z akce

Sepsal Kejml
Doplnil a pro zveřejnění upravil Martin Bitter