Deníky


Deník Expedice Rumunsko 2004
6.5. – 15.5.2004

Fotky z akce

1.den
čtvrtek 6.5.2004

Skupina vodáků z Ústí nad Labem, Teplic, Štětí a z jižních Čech se rozhodla prozkoumat severní území Rumunska a poznat na vlastní kůži jaké jsou tu možnosti vodáckého vyžití i poznání místních obyvatel a kultury. Zajímají nás hlavně toky s vyšší obtížností.
Začneme na severovýchodě hraničním přejezdem Biharkeresztes (Ártánd) – Borsdo Oradei a dále na sevrozápad přes Cluj-Napoca až do Vatra Dorneii. Odtut ještě severněji až na hranice s Ukrajinou Sighetu Marmatiei a území Rumunska opustíme za městem Satu Mare hraničním přechodem Petea – Nagygéc.

Sraz k odjezdu 16:30 v Předlicích u Pegase před firmou. Začlo pršet. V 17:00 nabíráme Pavla a hurá do Prahy. Cestou ještě lepíme na Čavdara samolepy „Klub vodáků Střekov“ a vyzvedáváme Štěťáky u Grobiána. Guli nás už čeká na hlaváku. Dostáváme od něj nějaké mapy a kilometráž rumunských řech. U Humpolce ještě nabíráme Písu a Taziho-jihočeská sekce naší expedice.

Česko-Slovenská hranice některé z nás ani nevzbudila, zato Maďaři tvrdě vyžadují cestovní pasy. Evropská unie jim asi moc neříká.

Čas lehce po druhé ranní. V Čavdaru je kosa jak na Severním pólu. Pegas se zakuklil jak mumie. Ještě, že jsme před odjezdem vymontovali topení-zabírá místo a navíc je přeci květen a tak ho nepotrebujem. Kol třetí se snažíme rozeznít kytaru , ale moc se jí nechce.

2.den
pátek 7.5.2004

Lehce po šestý se probouzíme kousek za Budapeští. Emil je jak pochcanej. Vyměnil si 3 x slipy, 2 x kraťasy, 1 x triko, obul si tři sandále a vytáh flašku whisky. Snaží se, aby se na to „ fó-pá“ zapomělo. Na to se nedá zapomenout. 7:30 předjeli jsme Tatru. 8:00 Nepovolňas nám vypráví o „Poslednym kupany“. 10:00 Maďarsko-Rumunský hranice. Nálada je výborná. Emil se zase pochcal. Cesta až sem na hranice trvala 17 hod., což je o dost míň než jsme čekali.

Na hranicích Míra mění erární leiky. Rychlý domorodec se svou Dacia parkuje vedle našeho Čavdaru a nabízí nám „luxusní“ kempingovou sedací soupravu i se stolkem. Židlička á 3 euro. Fugas ho ukecal na 300 Kč za všechno (tj. 4 x židlička + 1 x stolek) a pak to nekoupil.

V půldvanáctý zastavujem v Oradei. Část výpravy jde prozkoumat místní piva a část plánuje další cestu. Hodinu nám zabralo shánění a vybírání vhodné podrobnější mapy. Ještě stíháme jednoho Tuborga a vyrážíme hledat místo dnešního noclehu a zítřejší vody.

Jedeme z Oradei přes Beius až za ves Pietroasa. Tábořiště nacházíme na břehu řeky Crisul Pietros v místním kamenolomu. Celej den leje a tak bereme za vděk zdejším přístřeškem ve kterém se dá rozdělat oheň a dokonce tu z kohoutku teče pitná voda. Luxus!

Kde se vzal tu se vzal malinkatý mužik. Hned se s námi pouští do řeči. Bohužel neumí česky a my zas rumunsky, konverzace vázne. Přesto chápeme, že voda z kohoutku je skutečně pitná – apa de la robine, na důkaz vypije mocný doušek. Odměňujeme se mu plechovkou piva. K nešemu údivu ji prudce odmítá, křižuje se a ukazuje směrem k nebi. Fugase to neodradilo vytáhl lahev něčeho ostřejšího a hodil přes mužika svou bundu – obracet lidi na svou víru to ho fakt baví, setkává se však opět s neúspěchem a tak nechá mužika prchnout zpět do skal.

Setuzáci odcházejí na průzkum zdejších osvěžoven, Pepa s Vlastou jdou proti proudu prohlídnout co nás zejtra čeká. Emil s Tazim to nevydrželi a vynášej si kajaky aspoň kousek proti proudu, Pavel usnul a já hlídám.

Zhruba v devět se setkáváme všechny skupiny v místním baru. Postupně navštěvujeme všechny tři osvěžovny. V poslední z nich „krámohospodě“ nad sklenkou Alexandriónu domlouváme ranní opravu vleku. Zdejší „silnice“ mu totiž vůbec nesvědčí.

Cesta na tábořiště připomíná nejvíce slalom a to zdaleka nejen proto, že je plná hlubokých louží. Fugas se rozhodl, že ho tam odnesu. Protestovat se nedá.

3.den
sobota 8.5.2004

Procitáme v 7:00 a jedem s vlekem do vsi. Kupodivu se naplňuje včerejší dohoda a do třičtvrtě hodiny je proveden první svár. Místní svářeč je celkem fachman a s vybavením kterým disponuje je zázrak co všechno dokáže. Za jeho svářečku by se nestydělo žádné muzeum lidové tvořivosti. Dostává 500.000 LEI a pár piv a můžeme jet.

Řeka Crisul Pietros

Nástup v St. Boga u malé elektrárny 9km nad vsí Pietroasa
Konec pod silničním mostem v Pietroase
Délka sjížděného úseku 9 km
Obtížnost WW III až WW III-
Vodočet v Pietroase má 50 cm, zhruba hranice pro splutí na plasťákách, my měli i raft, ten jel cca 5km
Charakteristika rychlý tok, vlny, množství válců. Několik těžších míst-všechny se dají prohlédnout. Nejtěžší místo asi v půlce úseku, průskok skalním blokem u levého břehu. Dá se přenést z obou stran.

Nasedáme s velkou chutí. První Písa, zavírá Emil. Řeka upaluje velkým spádem přes množství kamenů a skalních prahů. Některé dáváme z voleje, ale na něco se jdem raděj podívat. Na jednom z prahů se zasekává Pavel se svou Kaskádou. Je moc dlouhá. Pech! Krisí a nálada klesá. O kus dál si podal váleček Pepu. Jeho dlouhé tělo jakoby zcepenělo a nemůže ven.Vláčím ho za kajakem přes dva další prahy a s pomocí ostatních ho dostáváme šťastně na břeh. Vylejvá kajak a za chvíli už statečně bojuje s řekou. Nejtěžší místo dává jen Písa. Vypralo ho to jak v pračce a dole zvedá až na potřetí. Připojuje se raft. Na úrovni včerejšího bivaku se přede mnou zničehonic práská Písa, zvedá a signalizuje zranění ramene. Je to vyhozený. Nasedá do busu a ostatní dojíždíme necelý dva km dolů k mostu do Pietroasi. Déšť nám „zpříjemňuje“ převlíkání.

V Beiusu nalézáme nemocnici a vstřícný personál. Vyšetření se ujímá sám šéfchirurg. Nahazuje rameno tam kde má bejt. Nařizuje tejden klid a v pondělí na kontrolu. Nemocnice značně zastaralá, ale čistá. Vůbec neřešili pojištění a celý zdravotnický zásah je grátis. Chtěli jen vidět pas.

Přesouváme se na další řeku Iad. Beius – Stana de Vale – Remeti. Cestou přes hřeben nám znovu praská nástavba na lodě. Ulomená jedna stojna a přestřiženo několik pevnostních šroubů. Vítězí návrh obrátit nástavbu vzhůru nohama a připevnit ji lany a gumycuky. Nakládáme matroš i lodě a pryč odtud.

Řeka Iad má fantastické okolí. Zařezává se do hlubokého údolí a na ní i jejích přítocích je několik fascinujících vodopádů. Bohužel toho využili i domorodci a zastavili její tok mohutnou přehradou. Voda je odváděna z koryta na lopatky vodních elektráren. Ta trocha vody je s bídou tak pro ryby.

Bivakujeme na louce u řeky Iad, těsně před vsí Remeti. Fučí vítr a ženou se černý mraky. Pepa s Vlastou, já, Emil a Tazi stavíme stany. Večeříme hrachovou polívku s fazolema z jednoho ešusu a pomalu uleháme. Do hodiny začíná lejt! Naši „zkušenější“ kamarádi se evakuují pod nouzové přístřechy. Než se jim to podařilo déšť ustal. To se za noc opakuje ještě několikrát takže se v noci nenuděj.

4.den
neděle 9.5.2004

Od šesti snídáme grog. 7:45 vykouklo Sluníčko. Pokoušíme se usušit hydro a kecáme. Devátá ukončuje ranní dýchánek a posílá nás na další řeku.

Řeka Crisul Repede

Nástup za vsí Bulz cca 500 m nad soutoken Iadu a Crisul Repede
Konec Vadu Crisului cca 200 m nad 3 m vysokým jezem s 5-ti metrovým vývařištěm, obtížné přenášení po pravém břehu
Délka sjížděného úseku 20 km
Obtížnost WW I- až WW I
Vodočet nenalezen
Charakteristika proudící tok, s rychlými pasážemi a sjízdnými jezy i přírodními prahy, poměrně pěkné a široké údolí lemuje množství vesnic i chatových oblastí, cestou na levém břehu i ohromná jeskyně Groapa Sohodului

Nenáročná řeka nás unáší kolem cikánských slamů i prostých vesnických domků. Zdoláváme několik sjízdných jezů a množství peřejnatých úseků. Někde v půli cesty zastavujeme na obvyklou „kripl pauzu“-měli jsme to raději vydržet dál! Vzápětí jsou u nás tři rumuni. Ublížit nám evidentně nechtěj, ale butilka kterou si nesou s sebou to dokáže sama. Přijímáme pozvání domácího pána-zubaře z Oradeii na doušek „cujky“. Je jí „jenom“ 2,5 l. Nezbylo téměř nic.

Lodě jsou o poznání vratší. Já eskimuju do minuty, raft s krávou se cvakaj „až“ po 100 m. Cesta je náročná a obtížnost rázem skáče na WW IV až V. Ve Vadu Crisului se občerstvujem z vlastních zásob a odjíždíme na řeku Dragan. Relativně krátký přesun: Vadu Crisului – Ciucea – a odbočit z hlavní na V. Draganului. Táboříme na plácku u vody mezi vesnicemi nejbližší je zřejmě Lunca. Pěkné údolí kde už je znát vliv turistického ruchu. Ve V. Draganului stojí nádherný kostel-výrazný kontrast se zdejším prostým až chudým okolím. Večer hoří oheň a zvuk mírovo kytary vytváří příjemnou atmosféru. Trošku jsme popili i zazpívali. Príma večírek.

5.den
pondělí 10.5.2004

Ráno nám dělá společnost osel a jeho kámošky krávy. Je dost zvědavej, ale příjemnej. Brzy je všemi oblíben a dostává i chleba. Pivo nechtěl-chudák neví co je dobrý. Málem zahynul v oblaku kouře z Čavdaru jenže to už to valíme na Somesul Cald. Kilometráž slibuje báječné svezeníčko takže jsme značně natěšeni. V. Draganului – Huedin – Belis.

Řeku nadobro pohltily její ohromné přehrady a tam kde by mohla téct, vodu nenajdeš. Velká škoda. Sjíždíme do Cluj-Napoca (je tu pivovar Ursus). Výsledek krátké porady zní: najít hospodu se zdejší kuchyní a pak přejezd na řeku Rebra. Cluj-Napoca – Dej – Beclean – Nasaud – Parva. Dlouhej přejezd více jak 200 km. Najít restauraci kde vařej je poměrně zázrak Nám se to daří až na konci Cluj-Napoca. Je to špica „hvězdiček“, že je ani nespočítáme. Písa zkušeně objednává echt místní menu: cirba da fasola (fazolová polévka), chivtei + porza (čufty nebo-li masové kuličky s rýží), pivo (pivo). Perfektní obsluha na vysoké profesionální úrovni, jsme proti nim jak vágusové a naše svršky už taky vykazují stopy delšího používání. Zdejších luxusních toalet využíváme k částečné dezinfekci, neuvěřitelnej pocit jíst s umytýma rukama. Platíme cca 160.000 LEI na osobu, bratru 140 Kč.

Spíme daleko za vsí Parva na břehu Rebry. Cesta je už dlouho prašná a sjízdná pouze pro traktor. Náš Čavdar to zvládá taky. Prakticky celou noc tu tahej z lesa dřevo. Už jsme si na to zvykli a ani nás to neruší.

6.den
úterý 11.5.2004

Řeka Rebra

Nástup cca 8-10 km za vsí Parva
Konec někde na začátku vsi Rebra za větší vody se dá dojet až na její konec dál to nemá moc význam, velký jez z obtížným přenášením a i řeka je už klidná
Délka sjížděného úseku 12 km, celý úsek cca 20 km
Obtížnost WW II- až WW I
Vodočet nenalezen
Charakteristika typická horská říčka, úzké zablokované koryto, rychlý proud. Typické je velké množství příčných prahů přes celou šířku řeky s různě silnými válci-odtud její název

Na vodu nasedáme ještě pár kiláků nad naším bivakem. Je 9:30. Řeka pěkně odsejpá. Ve vsi Parva nás vítají snad všichni obyvatelé. Dokonce přerušili i výuku v místní škole. Dáváme pivko a pokračujeme. Asi po 10-ti km se řeka hodně rozlévá a drncání po šutrech přibývá. Na 12-náctém kiláku klukům praská „Žába“ a končej. My vylejzáme zhruba na 13-náctém- dál to nemá za týhle vody cenu.

Přejíždíme na řeku Dorna. Nasaud – Bistrita – Poiana Stampei. Táboříme za městečkem v lese na břehu řeky. Nad ránem si jde Jirka pro pivko do řeky-rázem má co sušit.

Na Dornu nepojedem, Voda tu sice je, ale líná, relativně široká řeka s absolutě rovným dnem nás fakt neláká.

7.den
středa 12.5.2004

Já, Emil a Tazi snídáme míchaná vejce. Pokoušíme si uvařit čaj. Vyšlo to až na 4 pokus a to jen proto, že si ho necháme uvařit od kamarádů. Je výbornej.

Jedeme na Negra Sarului. Poiana Stampei – Vatra Dornei. 5 km prohlížíme proti proudu, abychom zjistili, že má opět málo vody. Nasedáme na ní u mostu jen kilák před soutokem s Bistritou.

Řeka Negra Sarului

Nástup pod mostem cca 1 km před soutokem s Bistrotou
Délka sjížděného úseku 1 km
Obtížnost WW I
Vodočet nenalezen
Charakteristika může to bejt pěkná říčka, mi však neměli vodu

Řeka Bistrita

Nástup soutok s Negra Sarului
Konec ves Ortoaia
Délka sjížděného úseku 6 km
Obtížnost WW I až ZW
Vodočet nenalezen
Charakteristika námi sjížděný úsek, mírně proudící široká řeka

Bistrita nám připomíná Labe pod Ústím n/L takže zdrháme z vody hned v první vesnici kde naštěstí stojí Čavdar. Vpluli jsme rači do zdejší krámohospody spláchnout rozmrzelost ze špatné volby. Maj točený pivko a míň půllitrů než je nás. Dáváme dvě a vyrážíme na řeku Bistrita Aurie.

Řeka Bistrita Aurie

Nástup pod soutěskou asi 10 km nad Carlibaba
Konec těsně nad vsí Carlibaba
Délka sjížděného úseku 10 km, dá se však jet víš a určitě i níž
Obtížnost WW II
Vodočet nenalezen
Charakteristika poměrně úzké koryto, rychle proudící tok, sem tam kámen a hlavně spousta zhruba 0,5 m vysokých prahů s válcema přes celou šířku řeky, naštěstí vůbec nedržej

Na vodu se nám už moc nechce. Je zima, fouká vítr a navíc jsme už pár hodin v neoprénu. Jenom Pepa je veselej. Nejen, že se převlík do suchýho už v Ortoaie, ale navíc si celou dobu příjemně udržuje hladinku. Nasedáme pod v mapě značenou soutěskou a valíme dolů. Řeka pěkně teče, příjemná změna oproti ránu. Stupínky jezdíme bez problémů a na pár pěkněj místech nás fotí Písa.

Je pozdě, vyrážíme hledat bivak. Carlibaba – sedlo P.Prislop – Borsa – Ruscova. Na týhle straně údolí by se určitě dalo bydlet, je tu však dost lesáků a tak přejíždíme sedlo P. Prislop 1416 m.n.m zřejmě nejvýšší bod naší expedice. Osudová chyba! Z druhé strany je údolí mnohem strmější a navíc je hustě obydlené. Města a vesnice na sebe defakto plynule navazují. Tam kde by to jen trošku šlo, vysypal „Rumun“ hory pilin. Sjíždíme do Borsy. Kultura se tu rapidně změnila. Dacie tu téměř nejsou k vidění a kam oko dohlédne je bordel jak v „ruský zemi“, však je Ukrajina hned za kopcem.

Prohlížíme říčku Viseu. Zejtra by jsme jí rádi jeli. Nedošlo k tomu. V Borse má charakter horského zablokovaného potoka. Sjízdná WW II-. Pokud ovšem nevadí jízda přes smeťák. Najde se tu od Pet lahve až po auto úplně všechno. Bivak jsme nenašli. Jedem tedy na další nedalekou říčku Ruscova. Už dávno je tma a cesta od vesnice Ruscova se mění doslova v tankodrom lemovaný spoustou náleven. Dojíždíme až do Poienile de sub Munte. Téměř na konci vesnice to vzdáváme a parkujem na dřevařským place přímo před domy domorodců. Je 23:15 přijížděj dřevaři a vysvětlujou, že tady stát nemůžem. S vypětím všech sil se přesouváme o 20 m dál. Někdo už vaří, když přichází chlápek kterýmu parkujem přímo před barákem. On je prý dobrý člověk a proto ať přijmeme pozvání na jeho zahradu za plot. Zdejší by nám to prý nejspíš do rána rozebrali. Jeho zahrada je, prý jakým si výsostným územím kde by nemělo nic hrozit. S díky přijímáme pozvání a ten večer se naposledy stěhujem. Z jeho povídání jsme vytušili, že tu už zřejmě dvě výpravy spaly, ale kdo ví? Kvůli nám vyměňuje žárovku do zahrady, přináší kýbl brambor a ukazuje kde si máme vzít dřevo na oheň. Nechtěl za to ani dvě pivka který mu doslova nacpeme do rukou. Popřeje nám dobrou noc a jde na kutě. My ostatně taky. Dnes už toho bylo dost.

8.den
čtvrtek 13.5.2004

Ráno nás pomalu budí všudy přítomné slepice které před odchodem do práce vypustil náš hostitel. Roman z nich má úplnou hrůzu a choulí se do spacáku. Toho zneužil Nepovolňas a potichu se k němu ze zadu přikradl. Zakdákal a ťuknul Romana prstem do hlavy. V tu chvíli by ses v něm krve nedořezal. Vylít ze spacáku jak šipka. Když zjistil která bije šel si zase lehnout. Postupně skoro všichni navštěvujeme jeho latrýnu. Místo klasické kruhové díry je tu jakýsi hvězdicovitý otvor který svými rozměry téměř vylučuje možnost pohodlně se vyprázdnit.

Při odjezdu se s námi loučí děda na výminku. Jedeme vzhůru údolím na Ricu. Soutoke s Repedea pak vytvářejí Ruscovu po které sjedeme téměř až na soutok s Viseu.

Řeka Rica

Nástup cca 7 km nad soutokem Rica s Repedea u pastevecké osady, šlo by to i víš, ale řeka byla zablokována kládami
Konec soutokem s Repedea
Délka sjížděného úseku cca 7 km
Obtížnost WW II- až WW I-
Vodočet nenalezen
Charakteristika úzké balvanité koryto s rychlým proudem četné peřeje i přírodní prahy

Řeka Ruscova

Nástup soutokem Rica a Repedea
Konec cca 1 km nad soutokem s Viseu
Délka sjížděného úseku 11 km
Obtížnost WW II až WW I
Vodočet nenalezen
Charakteristika soutokem Rica a Repedea získává více vody, ale pomalu se rozšiřuje, proud je stále rychlý a vodák se nenudí, stále četné peřeje i přírodní prahy

To ráno je skvělá nálada. Máme téměř suchý hydro takže paráda. Řítíme se dolů korytem a vychutnáváme si parádní svezení. V Poienile de sub Munte už nás vyhlížejí. Malý klučina coby cyklospojka burcuje vesničany po celém toku. Dáváme pauzu před domem našeho hostitele. Děcka ze zdejší školy přišli až na metr k nám. Zvědavě sledují každý náš pohyb. Cizinci tu ještě naštěstí nejsou na denním pořádku.

Řeka se všem dost líbí. Někde na půli cesty pálí místní svou jablečnou pálenku. Jak na nás mávli usoudil Míra, že je to pozvání a v minutě už koštujem vynikající nápoj. Děda do písku napsal jen 58%. Vzpomínáme na setkání se zubařem a raději dýchánek včas ukončujem. No moc se nám nechtělo.

Konec plavby přišel dřív než jsme čekali. Sluníčko ukázalo konečně svou tvář, takže převlíkání nám znepříjemňují jen místní cikánská dítka. Neustále jsme ve střehu. Haranti jsou o poznání drzejší než ti nahoře. Automaticky se vrhají na raft a bez nápovědy vědí jak ho vypustit, postupně obsazují i plasťáky. Některá vyloženě somrují a snaží se dostat do Čavdara. Při odjezdu musíme hlídat vlek a sundávat z něj cikáňata, abychom nějaký nepřejeli.

Jedeme směr řeka Mara. Ruscova – Petrova – sedlo u Monastýru. Za Ruscovou zaznívají požadavky na nákup chleba, potravin a točeného piva. Vše stíháme asi na 3 kilákách. Leordina příjemné posezení v místní nálevně. Nakupujeme i na poslední večer.

Mapa Mírovi prozradila, že v Petrově by jsme si to mohli o dost zkrátit. Ani třetí pokus nebyl úspěšný. Jedem raději po silnici. Jsou tu také serpentýny, že když se před zatáčkou vyleze, stihnete se vyčůrat a ještě nad zatáčkou pohodlně nastoupíte do busu.

Vyplašeni z předchozího hledání tábořiště zůstáváme prakticky na prvním vhodnějším místě. Kamenité parkoviště přímo u silnice. Nic moc. Setuzáci grilujou tak si k nim přihazujeme i naše špízy. Skvělá žranice. Písa šel hledat vodu a asi po hodině ji skutečně donáší až někde zdola z údolí. Několik Rumunů se ptá na cestu k Monastýru. Víme pendrek tak nějaký posíláme rovně a nějaký do leva snad tam aspoň někdo z nich trefí.

Oheň se rozhořívá kol sedmý večer. Zastavuje u nás Pop a posílá nás přespat k Monastýru prej je to tam hezký. Předseda, Míra a Tazi to jdou tedy prozkoumat. Vracej se za půldruhý hodiny. Je to hezký, ale všude z kopce. V rovině je jenom příjezdová cesta. Zůstáváme. Nálada už se beztak rozjela. Drobně poprchává. Kytara zní a vyprávěj se různý historky, jednak z vody, ale i o tom jaký to bylo „dřív“, když jme byli spolu s Rumunskem v tom socialistickým táboře. Někdy k půlnoci budujem provizorní přístřešek s plachty a Čavdaru. Prší už hustě. Paříme dál. Míra s Emilem to vydrželi až do rozbřesku.

9.den
pátek 14.5.2004

Probouzíme se až v devět. Mejdan se holt vydařil. K Čavdaru se trousí různě promoklé trosky. Dnes se venku nenajíme stále prší. Odjíždíme a hledáme nějakej motorest kde by nám udělili Mici (masové válečky na grilu). Máme kliku ještě před Costiui je přesně takovej. Sezení pěkně venku pod přístřechem takže si v klidu vaříme i vlastní čaj. Furt prší. Mici chutnaj skvěle, dodaly i sílu. Jedeme na Maru. Sedlo u Monastýru – Sighetu Marmatiei – Mara.

Řeka Mara

Nástup na mostě ve vsi Mara
Konec před mostem v Giulesti
Délka sjížděného úseku 12 km
Obtížnost WW III až WWII
Vodočet nenalezen
Charakteristika teče prakticky v polích, ale charakter má horské řeky, šířka koryta 10 – 15 m, rychlý proud a až do Harnicesty téměř nepřetržité kaskády a peřeje, parádní je i dále

Je stále zima a sychravo. Moc lidem se na vodu už nechce. Nakonec se na mostě v Maře převlíkají pouze: Předseda s Mírou, Pavel, Tazi, Emil a Kejml. Kilometráž slibuje pěknej zážitek, tady přímo u řeky to vypadá, že to bude spíš nuda. Naštěstí jen vypadá. Hned za první zatáčkou začíná první kaskáda a za ní další. Tak to pokračuje až k prvnímu mostu v Harnicesty kde nás vyhlížejí naši zmrzlí kamarádi. Krátká pauza a všichni se těšíme jak to bude vypadat dál. Hned pod mostem je parádní prásk. Řeka neztratila skoro nic ze své krásy a tak si vychutnáváme posledních pár kiláků na rumunských řekách. Poslední záběr a vylézáme u mostu v Giulesti.

Za drobného deště jsme vítanou atrakcí pro pár místních babek a dva cikány. Myslíme si o nich svý, ale v momentě když chtěj s námi navázat kontakt plynulou angličtinou se zastydíme a chvatně mizíme v Čavdaru. Řeka Mara nás příjemně překvapila a byla skutečně tou správnou „třešinkou“ na pomyslném dortu námi sjetých řek. Za parádní svezení vděčíme především onomu vydatnému a nenáviděnému dešti z dnešní noci. Všechno zlé je pro něco dobré.

Teď ještě utratit posledních pár miliónů a cesta domů. Giulesti - Baia Mare – Satu Mare - hraniční přechod Petea – Nagygéc. Baia Mare tady utrácíme. Všechny pokusy o to přivést domů něco hodnotného končí nákupem Alexanrionu, vín, sýrů, salámů apod. 17:00 vyrážíme domů.

Na jednom ze semafórů města Satu Mare přibíhají dva cikáni. Přes naše protesty polévají přední okno jakousi tekutinou, kterou v mžiku rozpatlají po skle. Chtějí za to bakšiš. Kašlem na ně mi to nechtěli. Buší do oken i boků busu. To rozlítilo jinak dobráckého Pepu. Jeho dvoumetrová postava je vyděsila natolik, že jim okolní křoví bylo malé. Máme od nich klid.

Dostat se do Maďarska potažmo do EU, nebylo vůbec snadné. Statná celnice si na nás vymyslela nějaký papír který jsme kupodivu neměli. Nevadí, tušíme z jejích gest, za pouhých 62 euro poplatku to smáznem a můžete s pánem bohem odjet. No co se dalo dělat. Dostali požadovanou sumu. V duchu se uklidňujeme, že to byl třeba poplatek za užívání silnic. Příště až přijedem budou už „určitě“ v pořádku. Nekonečné maďarské roviny nás příjemně uspali. Na Slovensku tankujem. Navigátoři Roman s Mírou vymýšlí nejvhodnější trasu přejezdu slovenského území. Svůj plán musí několikrát nečekaně měnit neboť prošvihávají jednu odbočku za druhou. Ještě, že skoro všichni spí. Na pumpě dáváme kafíčko. Brno. Pavlík se nemůže dočkat své Majdy a tak si pro ní zajel. Na autobusové nádraží přijíždí díky Fugasově navigaci stylově po chodníku. To tu fakt ještě neviděli.

U Devíti křížů stavíme na polívku a pivko. Ještě u Humpolce vysazujem Písu a Taziho. Hurá do Vražkova na pivko. Cestu si krátíme pařbou. Celkem to uteklo a už si vychutnáváme točený ve Vražkovský hospůdce. Míra coby pokladník výpravy objednává pro všechny rundu panáků. Jeho gesto napodobuje ještě pár žíznivců takže je nejvyšší čas zmizet. Loučíme se se Štěťákama Pepou a Vlastou. Setuzácká loděnice v nás vítá kol 17 hod. Jeli jsme 24 hod, ale s přestávkama!

Celkově jsme ujeli téměř 3.000 km autobusem, jezdili na 9-ti řekách, 6 řek jsme kvůli nedostatečnému vodnímu stavu nedali.

Fotky z akce

Sepsal Kejml
Doplnil a pro zveřejnění upravil Martin Bitter